Laurin & Klement typ A: Voituretta pojede letošní jízdu Londýn-Brighton

Laurin & Klement typ A: Voituretta pojede letošní jízdu Londýn-Brighton

Letošní jízdy historických vozidel z Londýna do Brightonu se zúčastní i voituretta Laurin & Klement z továrního muzea Škody.

Nepotkali se u Kolína, ale v Mladé Boleslavi. Turnovský mechanik Václav Laurin s bývalým slánským (a ve Velvarech narozeným) knihkupcem Václavem Klementem. Psal se rok 1894 a oba pánové si na periferii zřídili opravnu jízdních kol. Ta začali posléze také sami vyrábět. Na konci devatenáctého století přišly první motocyklety a po několika experimentech s quadricykly skutečný automobil typu A.

Litr stačil

To už kalendář hlásil letopočet 1905. Francouzské označení voiturette se používalo pro malé a lehké, většinou dvoumístné vozíky. A mladoboleslavské áčko této třídě přesně odpovídalo. Automobil byl poháněn za přední nápravou umístěným čtyřdobým kapalinou chlazeným vidlicovým dvouválcem, jehož válce svíraly úhel 60O. Motor nemohl zapřít konstrukci, která pocházela ještě z jedné stopy. Sací ventily byly ovládány samočinně, postranní výfukové pomocí vačkového hřídele.

Při vrtání 80 a zdvihu 100 mm měl na dnešní dobu nezvyklý objem 1005 cm3, ze kterého poskytoval 5,1 kW, tedy necelých 7 k výkonu při 2000 min-1. Palivo do válců dodával karburátor vlastní výroby. O správnou funkci pohyblivých částí agregátu se staralo rozstřikovací mazání, pokud bylo třeba, byla k dispozici i ruční olejová pumpička. Akumulátor byl před více než stoletím hudbou budoucnosti, zážeh obstarávalo nízkonapěťové magneto. Optimální chlazení zajišťoval větrák.

Klasika

Převodovka byla třístupňová se zpátečkou, od motoru byla ještě oddělená a točivý moment distribuovala samozřejmě na zadní kola. Podvozek s rozvorem 1905 mm byl té nejklasičtější konstrukce: základ tvořily obdélníkový rám a tuhé nápravy, odpružené půleliptickými listovými pery. Nožní provozní brzda působila na hřídel převodovky, parkovací na bubny (či spíše bubínky) zadních paprskových kol. Ta měla drátové výplety a byla obuta do pneumatik rozměru 700 x 80 mm.

Dvoumístný vozík, který mohl být vybaven lehkou plátěnou střechou pro jízdu v nepříznivém počasí, vážil bez posádky nejvýše 550 kg. Dosahoval závratné čtyřicetikilometrové rychlosti, přičemž spotřeboval 7-8 l benzinu na 100 km. Získal několik ocenění a medailí na výstavách ve Vídni, Miláně a Londýně.

Závodníkem na stará kolena?

Své britské závodní premiéry se dočká ale až po 104 letech! Exemplář z továrního muzea v Mladé Boleslavi, který se zúčastní letošní jízdy veteránů z Londýna do Brightonu, byl vyroben v roce 1906 a jeho renovace trvala pět let. V pramenech panuje značná nejednotnost ohledně ukončení produkce. Starší domácí zdroje uvádějí letopočty 1911, nebo dokonce 1913. Sama automobilka uvádí nově pouze období 1905-1907 a zhruba stovku postavených vozů.

Letošní London to Brighton Veteran Car Run, jak zní oficiální název akce, začíná již v sobotu 6. listopadu výstavou vozidel na Regent Street. Samotný start 77. ročníku prestižní akce se odehraje v neděli v brzkých ranních hodinách v Hyde Parku. Na pět stovek skutečných automobilových dědečků čeká 96 km dlouhá cesta, cíl je tradičně na nábřeží Madeira Drive v Brightonu.

Londýn-Brighton 1896

Ještě malé okénko do historie s českou automobilkou nesouvisející: Mezi oběma městy se skutečně závodilo pouze jednou. 14. listopadu 1896 se uskutečnil Emancipation Day Run na oslavu zrušení nechvalně proslulého tzv. Praporkového zákona (The Locomotives Act). Skončil triumfem Francouzů: zvítězil Léon Bollée před svým bratrem Camillem, oba jeli na slavných tříkolkách vlastní konstrukce. Teprve třetí dojel domácí hrabě z Winchilsea, ovšem opět na francouzském voze: omnibusu Panhard-Levassor. Jméno čtvrtého muže v cíli zanedlouho vstoupilo do dějin britského automobilismu: byl jím totiž Harry J. Lawson, tehdy ještě také s automobilem pojmenovaným po sobě samém.

Aleš Sleeper Dragoun