Historie značky Mercury - Zhmotnělé vize Edsela Forda (1939-2010)

Mercury byla sice uměle vytvořenou značkou, přesto se jí podařilo přežít přes sedm dekád. Nálepky trochu lepších fordů s jiným logem se ale bohužel nezbavila po celou dobu své existence.

Mercury založil v roce 1939 syn zakladatele Henryho Forda Edsel. Automobily byly už od začátku koncipovány jako luxusnější fordy a zároveň levnější alternativa k prestižním vozům Lincoln. Ale během své více než sedmdesátileté existence se této linii značka několikrát zpronevěřila.

Počátky

Prvním modelem byl Mercury 8. Číslo v jednoduchém názvu představovalo počet válců, motor měl výkon 71 kW (96 k). 65.884 prodaných kusů během roku 1939 bylo bezesporu úspěchem. O dva roky později měl premiéru první Station Wagon v historii značky. 7. prosince 1941 však přišel japonský útok na Pearl Harbor a automobily musely následně uvolnit místo válečné výrobě.

První milion

Civilní produkce byla obnovena v roce 1945, kdy se sloučily značky Lincoln a Mercury do jedné divize. Ta byla několikrát restrukturalizována, v první polovině padesátých let však měla 5 % amerického trhu, což je ve srovnání s 0,8 % na konci jejího života velmi zajímavé srovnání. Až do roku 1949 sjížděly z linek předválečné modely, v tom následujícím vzniklo již 293.658 exemplářů a hlavně: byl vyroben miliontý vůz značky.

Tradici modelů s písmenem M na začátku zahájily v jedenapadesátém Monarch a Monterey. Ta zdárně pokračovala až do nedávné minulosti: Montclair, Marauder, Montego, Marquis, Meteor, Mystique, Mountaineer a nejnověji Mariner a Milan. Zmiňme také koncept kupé Messenger z roku 2003.

Ale honem zpět do poloviny padesátých let. ta znamenala rozchod obou divizí. Značka s hlavou římského božího posla Merkura se osamostatnila, ale jen na dva roky, poté došlo k obnovení spojení a záhy vznikla Mercury-Edsel-Lincoln Division. Její život byl však vzhledem ke všeobecně známému osudu Edselu velice krátký.

Cougar

Éra výkonných muscle cars začala u Mercury v roce 1963 modely Marauder a Comet v ostrých verzích Cyclone. Bezesporu nejslavnějším vozem značky se ale stal Cougar. Dvě generace z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let byly velkými konkurenty dvojčat Chevrolet Camaro/Pontiac Firebird. Šlo o poměrně dostupné, ale výkonné sportovní vozy v americkém pojetí. Byly také většími sourozenci tehdejšího Mustangu, vždyť platforma vycházela právě z něj. Rozměry se ale blížily Fordům Thunderbird.

Jejich výkony šplhaly až k hranici čtyř set poctivých amerických koní (přepočtené údaje v kilowattech se sem skutečně nehodí) a pod kapotami se objevily i motory Boss 302 a 428 Cobra Jet. Šlo samozřejmě o vidlicové osmiválce, trojčíslí značilo objem v krychlových palcích, takže měly necelých pět, respektive těsně přes sedm litrů. Úspěch zaznamenal Cougar nejen u zákazníků, ale i u motoristických novinářů. Prestižní Motor Trend mu udělil hned na počátku kariéry v roce 1966 titul Vůz roku (Car Of The Year – neměl pochopitelně nic společného s evropskou anketou). Výkonná, ale také patřičně žíznivá monstra zahubila palivová krize.

Název Cougar sice pokračoval bez přerušení dále, ale v očích fanoušků se dočkal ještě potupnější degradace než Ford Mustang. Začátkem osmdesátých let si mohli Američané koupit dokonce kombi! Sedmá generace byla již dvojčetem Thunderbirdu, finále představovala osmá z let 1999-2002. Ta se s emblémem modrého oválu objevila také na starém kontinentu, ale neujala se ani zde. Hrstka vozů je obdivována pro své poněkud nezvyklé tvary, pár jich jezdí i v české kotlině.

Návštěva z Evropy: Capri

Vraťme se zpátky do počátku sedmdesátých let, ale zůstaňme tak trochu v Evropě. U dealerů Mercury se od roku 1970 prodávalo rovněž kupé Capri, to známe také my velmi dobře. Američané si jej mohli koupit po sedm let ve dvou generacích. Zajímavostí bylo, že neneslo žádné logo, jen vpředu se pyšnilo nápisem Capri.

Jeho nástupcem se stal stejnojmenný model, který už ovšem neměl v Evropě svůj ekvivalent, jednalo se o čistě americkou záležitost: šlo o tehdejší Mustang s jiným znakem. Poslední generace (americké zdroje ji uvádějí jako třetí, ale ve skutečnosti je čtvrtá) z let 1991-1994 sdílela mechaniku s Mazdou 323. Byla totiž dílem australské pobočky Fordu a jednalo se o malý roadster, přímého konkurenta legendární Miaty. Automobilový svět je plný paradoxů.

Markýz Veliký

V roce 1975 měl premiéru první Grand Marquis, dodnes jich našlo své majitele 2,7 milionu. Toto označení se stalo nejdéle používaným v sedm desítek let trvající existenci značky. Původně se jednalo v podstatě jen o výbavový stupeň, který se později přetavil v samostatnou řadu. Station wagon (název kombi není vzhledem m rozměrům vozů zcela přesný) se jmenoval Colony Park. V roce 1992 se objevil nový model, který prošel za osmnáct let výroby čtyřmi modernizacemi. Populární je dodnes nejen v Severní Americe, ale i na Středním východě, zejména v Kuvajtu a v Saúdské Arábii.

Koně zapřaháme dopředu

Z dalších představitelů té doby jmenujme alespoň velký sedan Monarch (1974), Zephyr (1977), nebo střední Topaz (1983, také jako kupé). Rok 1985 znamenal doslova revoluci: přechod na pohon předních kol v podobě modelu Sable. Samozřejmě i on měl ekvivalent v nabídce modrého oválu s názvem Taurus, a to včetně kombi.

Na začátku devadesátých let se objevilo MPV Villager, které bylo ovšem sourozencem japonského Nissanu Quest, Fordův Windstar byl sice podobný, ale větší. Další vstup do nové kategorie znamenalo v roce 1996 SUV Mountaineer, jednovaječné dvojče Fordu Explorer. Zapomenout bychom neměli ani na další odkaz evropské divize amerického koncernu: Mercury Mystique odpovídal světovému Mondeu. Poslední kapitolu představovaly sériové hybridy, ať už se jednalo o sedan Milan, nebo Mariner do lehčího terénu.

Oběť šetření

Ač Ford jako jediný z americké Velké trojky nevyhlásil v roce 2009 bankrot, i musel seškrtat další výdaje. Obětí šetření se stala značka Mercury. Nebylo divu, z její bývalé slávy nezbylo vůbec nic. Zatímco ještě v roce 1978 se prodalo takřka 580 tisíc aut, loni jich bylo jen něco málo přes 92 tisíc. Od začátku 21. století pak tato divize ztratila takřka tři čtvrtiny.

Příznivcem jejího zrušení byl také samotný Bill Ford. Mateřská firma nenechala jednotlivé modely dožít až do roku 2013, jak bylo původně plánováno. Rovněž rozhodnutí o jejich osudu přišlo na řadu dříve, oficiálně byl oznámen 3. června 2010. Terénní Mountaineer měl skončit už v roce 2011, stejně jako velká limuzína Grand Marquis. Čtyřdveřový Milan se měl dožít letopočtu 2012, menší SUV Mariner pak 2013.

Modrý ovál sice chystal nástupce většiny z nich, logo Mercury ale již neponesou. Vše totiž dostalo poněkud rychlejší spád. Definitivně posledním vyrobeným vozem pro normální smrtelníky byl právě model Mariner, který vyjel z továrny v Kansas City v neděli 3. září 2010.

Poslední modely podrobněji

S logem Mercury naposledy vznikal čtyřdveřový sedan Milan, což byla verze řady Fusion s modrým oválem ve znaku, jenž neměla nic společného se svým evropským jmenovcem. Dále si usedlí pánové s šedivými vlasy mohli koupit velkou limuzínu s pohonem zadních kol Grand Marquis. Věkový průměr zákazníků byl v jejím případě těžko uvěřitelných 70 let! Ale zkuste přesvědčit movitějšího amerického důchodce, aby si koupil menší auto, nebo SUV. Vždyť s obrovskými osmiválcovými koráby se zadním pohonem jezdil celý život, nebo minimálně od té doby, co mu dosloužil áčkový ford zděděný po otci. Portfolio doplňovaly SUV Mariner (dvojče Fordu Escape) a větší Mountaineer,což byl luxusnější Ford Explorer. Produkce typu Sable, varianty aktuálního Taurusu, byla ukončena v roce 2009.

Lákáme klienty

Ford se snaží nalákat klienty na poslední vozy Mercury speciálními nabídkami a slevami. Někteří dealeři podporují jejich prodej například bezplatným servisem po dobu dvou let, bezúročným leasingem, nebo vrácením 2.000 dolarů z ceny po jeho splacení. Dalším paradoxem je to, že řady Milan a Mariner se dočkaly dokonce modelů 2011.

V posledních letech se zákazníci Mercury etablovali většinou z řad firem, které je používaly coby služební. Soukromé osoby pak představovali konzervativní lidé, kteří měli v garáži již několikátý automobil této značky a ta byla tak říkajíc v rodině. Zákazníci nepřijdou o záruky ani o dodávky dílů, starat se o ně budou dealeři Fordu a Lincolnu. Ostatně, žádný prodejce v USA nenabízel pouze automobily Mercury, vždy je kombinoval ještě s jinou koncernovou značkou.

Už jen pro firmy

Nepříliš lichotivé nálepky lépe vybavený Ford s jiným logem se ale bohužel nezbavily ani do svého hořkého konce. Značku Mercury stihl tak podobný osud, jako v poslední dekádě například Plymouth, Oldsmobile, či loni Pontiac. Byť v těchto případech se jednalo o divize konkurence, jmenovitě Chrysleru a GM. Dodejme jen, že Ford většinu svých evropských akvizic v posledních třech letech prodal. Nové majitele našly značky Land Rover, Jaguar, Aston Martin a poměrně nedávno také Volvo.

Produkce pro firemní klienty by měla ještě nějaký čas pokračovat, než budou vyřízeny všechny objednávky včetně vládních úřadů. Pak se historie luxusnější divize amerického Fordu definitivně uzavře, mělo by se tak stát do konce roku 2010.

Merkur

Na závěr se zmiňme o jedné zajímavosti z doby poměrně nedávné. Na konci osmdesátých let vytvořil Ford ještě jednu značku s velmi podobným názvem Merkur. Prodával pod ní v Severní Americe dva evropské modely: první generaci Scorpia a dále XR4Ti, což byla třídveřová top verze Sierry. Merkur měl však život vskutku jepičí: existoval jen v letech 1985-1989.

Aleš Sleeper Dragoun