Aero Minor – malý velký automobil

Aero Minor – malý velký automobil

Letecká továrna Aero se v roce 1946 pustila do výroby lidového automobilu Minor, tajně vyvinutého za války v Jawě.

Letecká továrna Aero byla už před druhou světovou válkou známá výrobou levných lidových automobilů a během nacistické okupace připravila zajímavé prototypy Ponny a Rekord. Po válce se ale pustila do výroby Minorů, tajně vyvinutých v Jawě.

Za historií českých minorů se musíme podívat až do roku 1934, kdy zakladatel motocyklové továrny Jawa inženýr František Janeček koupil licenci a výrobní zařízení na německý vůz DKW Meisterklasse 701. Tento automobil s dvoutaktním dvouválcovým motorem pak vyráběl v Kvasinách pod označením Jawa 700 (foto). Motor umístěný napříč za poháněnou přední nápravou (tehdy to zdaleka nebyla běžně používaná koncepce) měl při objemu 684 cm3 maximální výkon 20 koní (15 kW) a vůz s hmotností 700 kg s ním uháněl až devadesátkou.

Koncepce Minoru vycházela z Jawy 700, vyráběné podle licence DKW.

Jawa 700 byla v roce 1938 nahrazena modelem vlastní konstrukce, nazvaným Jawa 600. Díky kompaktním rozměrům dostal přiléhavé označení Minor. Měl smíšenou konstrukci s kostrou z tvrdého dřeva, potaženou ocelovým plechem. Dvoutaktní kapalinou chlazený dvouválec se zdvihovým objemem 615 cm3, zkonstruovaný ing. Rudolfem Vykoukalem, byl spolu s třístupňovou převodovkou umístěn podélně za přední nápravou. Minor (dnes označovaný římskou jedničkou) se vyráběl v provedení s otevřenou dvoumístnou karoserií a ve verzi tudor s uzavřenou čtyřmístnou karoserií. Vyráběl se až do začátku druhé světové války a v omezeném počtu asi sedmi set kusů i v prvních poválečných letech.

Utajený projekt

Za německé okupace vznikl tajně v dřevěné boudě na dvoře pankrácké opravny Jawa projekt nového typu, kterým se Jawa chystala na poválečnou výrobu. Pod vedením ing. Vykoukala zde vzniklo celkem pět prototypů malého lidového vozu, které v khaki zbarvení najely při zkouškách přes sto tisíc km. Používaly přitom benzin, dodávaný wehrmachtem na záběh opravených vojenských motorů. Ve stejným podmínkách zde vznikl i prototyp slavného motocyklu Jawa 250 „pérák.“

Nový vůz měl motor (foto) z typu Minor I (dvoutaktní řadový dvouválec 615 cm3, výkon 19 koní), ale otočený o 180 stupňů. Byl upevněný na třech gumových blocích podélně před poháněnou přední nápravou. Chladič byl umístěn za motorem. Podvozek tvořil vpředu rozvidlený páteřový rám čtyřhranného profilu, přední i zadní kola byla odpružena příčnými listovými pery. Na všech čtyřech 16palcových kolech byly kapalinové bubnové brzdy.

Aero Minor poháněl dvoutaktní řadový dvouválec s objemem 615 cm<sup>3</sup> a výkonem necelých 19 koní. Byl umístěn před poháněnou přední nápravou.

Na svou dobu velmi moderní a úhlednou čtyřmístnou dvoudveřovou karoserii (foto) dlouhou 4040 mm, širokou pouhých 1420 mm a vysokou 1460 mm (rozvor kol 2300 mm) navrhl Zdeněk Kejval. Vůz měl světlomety zapuštěné do předních blatníků, dělené přední okno a splývavou záď s malým zadním okénkem. Minory měly původně (před válkou běžně používané) směrové výklopné šipky, umístěné před dveřmi.

Minor měl světlomety zapuštěné do předních blatníků, efektní masku chladiče a dělené přední okno.

Poválečná rošáda

Po znárodnění československého průmyslu bylo rozhodnuto, že Jawa se bude nadále věnovat pouze motocyklům a výroba Minoru II byla proto převedena do Leteckých závodů Praha. Vůz se začal vyrábět na podzim 1946 pod značkou Aero. Motory a podvozky se vyráběly v Motorletu Jinonice (dříve známém jako „waltrovka“) a karoserie se montovaly v letňanském Rudém Letovu. Jejich dřevěné kostry ale dál dodával závod Jawy v Kvasinách.

Výroba se rozbíhala jen pomalu a teprve koncem roku 1947 dosáhla kapacity dvou set vozů měsíčně. Na jaře 1947 představila továrna Aero prototyp dvoumístného roadsteru a na podzimním pražském autosalonu téhož roku se otevřeným provedením Minoru II pochlubila i vysokomýtská karosárna Sodomka. Do sériové výroby se ale roadster nedostal. Více štěstí mělo provedení kombi, označené Minor STW (resp. Normandie), které se dodávalo jak s „obnaženou“ dřevěnou kostrou zadní části karoserie, tak později i v celoplechovém provedení. Několik verzí kombi vzniklo i u zahraničních dealerů, Minor se totiž vyvážel do více než 20 zemí. Stejnou koncepci měl i polský malý automobil FSO Syrena, vyráběný až do sedmdesátých let. Proslýchalo se, že mu byl vzorem právě náš Minor.

Aero Minor II se vyráběl do února 1951 a celkem vyjelo z bran továrny přes 14 tisíc kusů. Vznikl ještě jeden prototyp Minoru III, ale to už soudruzi rozhodli o jiné náplni továren v Letňanech a Jinonicích. O velmi dobrou propagaci malých československých vozů Aero Minor se zasloužil cestovatel František Alexandr Elstner, který s ním v roce 1947 projel s manželkou a synem dvakrát napříč Saharou.

Sportovní začátky

Sportovní tradici minorů zahájil typ Jawa Minor I, který se v roce 1939 zúčastnil Rallye Monte Carlo. Za volantem tehdy seděl znamenitý motocyklový závodník Antonín Vitvar. Také na první velké domácí poválečné Heinzově automobilové soutěži v roce 1946 nesměl Minor chybět, tehdy ještě v prototypovém provedení s odlišnou přídí a znakem Jawa. Nedostatek benzinu způsobil v roce 1947 značné omezení domácí sportovní činnosti. Přesto dokázali v Motorletu Jinonice připravit první sportovní verzi Aero Minor Sport s motorem, jehož objem byl zvýšen na 744 cm3, takže výkon stoupl na 23 kW (30 k). Aerodynamická karoserie měla zakrytá zadní kola. Největšího úspěchu dosáhl tento prototyp na francouzském okruhu Montlhéry, kde jen potíže se spouštěním zahřátého motoru odsunuly Minor na druhé místo ve třídě.

Sériové Aero Minory jely v roce 1948 Raid Polski, kde vyhrály soutěž týmů a Ivan Hodáč vyhrál třídu do 750 cm3. Vítězství ve třídě zopakoval i na Alpské Rallye. V lednu 1949 se čtyři odlehčené Aero Minory zúčastnily Rallye Monte Carlo (poprvé se startovním místem hvězdicové jízdy stala Praha) a všechny dojely. Nejlépe dopadla dvojice Lancman – Štípek, když dojela na druhém místě ve třídě do 750 cm3.

Triumf „doutníku“ v Le Mans

V roce 1949 byly postaveny dva prototypy sportovních vozů Aero Minor Sport (foto) s novou dvoumístnou karoserií doutníkového tvaru s odkrytými koly, opatřenými jen malými blatníky. Konstruktér Ladislav Jeník ji navrhl z hliníkového plechu na podvozku s rozvorem zkráceným proti sériovému Minoru o 10 cm. Karoserie byla vodorovně rozdělena na dvě části, spojené zevnitř šrouby. Vodou chlazený dvoutaktní dvouválec s objemem válců 745 cm3 a maximálním výkonem kolem 30 koní umožňoval vozu s hmotností pouhých 440 kg dosahovat maximální rychlost kolem 130 km/h.

Závodní Aero Minor Sport dosáhl mimořádného úspěchu v Le Mans 1949. Posádka Krattner–Sutnar vyhrála svoji třídu a v celkové klasifikaci podle koeficientu výkonnosti obsadila skvělé druhé místo.

V červnu 1949 se nenápadné sportovní vozy Aero Minor Sport zúčastnily prvního poválečného ročníku 24hodinového závodu na okruhu v Le Mans. Posádka Krattner – Sutnar dostala startovní číslo 58 a Francouz Poch s Hodáčem jeli na voze s číslem 59. Do cíle dojelo jen 19 vozů a mezi nimi oba Minory. Krattner se Sutnarem ujeli 2 392 km průměrem 99,6 km/h, vyhráli svoji třídu a v celkové klasifikaci podle koeficientu výkonnosti obsadili skvělé druhé místo za posádkou Chinetti – Seldson na dvanáctiválcovém Ferrari.

Minory startující v Le Mans musely vyhovět tamním přísným předpisům a musely být proto vybaveny sítěmi před světlomety, startovní číslo na boku muselo být osvětleno a vozy musely být nastříkány v národních barvách prvního jezdce. „Československý“ Minor proto dostal navíc na kapotu příčný modrý pruh. Pochův vůz byl až ve Francii nastříkán francouzskou modří.

Minory startující v Le Mans musely vyhovět tamním přísným předpisům. Musely být vybaveny sítěmi před světlomety, osvětlením startovního čísla a nástřikem v národních barvách.

Jeden z obou prototypů byl prodán do zahraničí, druhý se vrátil domů, byl rozebrán a vylepšen. Pak vznikla série osmi shodných vozů a několik dalších podvozků, které si jezdci sami karosovali. Josef Štyler například postavil Minor Margab SS (jméno vzniklo zkrácením křestních jmen jeho dvou dcer, Marcely a Gábiny). Jeho razantní styl jízdy byl proslavený. Na Ceně Prachovských skal v roce 1953 dojel do depa k výměně píchlého zadního kola a teprve tam zjistil, že jej na trati ztratil.

Tvarově podobný byl i Minor Jana Mrázka. Jeden z těchto podomácku postavených Minorů Sport jsme mohli obdivovat na výstavě Autoshow Praha v roce 2006. Jiné provedení mělo větrací otvor na přídi protažený až do boků. Vozy Aero Minor Sport úspěšně závodily až do začátku šedesátých let.

Podrobné popisky k fotografiím naleznete v galerii:

Karel Haas