Triumph TR2 a TR3 – na začátku řady

Triumph TR2 a TR3 – na začátku řady

Britská automobilka Standard přivedla před šedesáti lety na svět první z řady roadsterů Triumph TR, poháněných dvoulitrovými čtyřválci.

Ve třicátých letech minulého století si získaly značnou popularitu klasické anglické sportovní automobily. Oblíbili si je i američtí vojáci, sloužící ve Velké Británii za druhé světové války. Po válce se angličtí výrobci chytili příležitosti a hlavně pro americký trh připravili několik zajímavých sportovních modelů, z nichž nejznámější byly Jaguar XK120 a TC Midget od MG. Triumph, od roku 1944 součást automobilky Standard, mohl nabídnout jen zastaralý, drahý a málo výkonný model 1800 Roadster. Proto se hlavní manažer firmy Sir John Black rozhodl dát zelenou vývoji nové řady sportovních vozů označené zkratkou TR (Triumph Roadster).

Trocha historie

Značka Triumph má svůj původ v roce 1885, kdy Siegfried Bettmann, Němec původem z Norimberku, začal do Anglie dovážet jízdní kola a prodávat je v Londýně pod obchodní značkou Triumph. Od roku 1889 vyráběl v anglickém Coventry vlastní kola a o něco později dostala továrna název Triumph Cycle Co. Ltd. Netrvalo dlouho a výrobní program rozšířily motocykly a od roku 1921 i automobily (Triumph 10/20).

V roce 1930 se název firmy změnil na Triumph Motor Company. Luxusní a ne zrovna levné vozy Southern Cross a Gloria používaly nejdřív motory Coventry Climax, ale od roku 1937 vlastní motory podle návrhu Donalda Healeyho (od roku 1934 šéf vývoje Triumphu). Firma se však dostala do finančních problémů a v roce 1936 prodala výrobu kol a motocyklů Triumph Jacku Sangsterovi (Ariel). Healey pak po vzoru Alfy Romeo 8C vyvinul elegantní roadster Triumph Dolomite.

Těsně před začátkem války se Triumph dostal do konkurzu a byla prodán T.W. Wardovi, který jmenoval hlavním manažerem skvělého konstruktéra Donalda Healeyho. Při bombardování Coventry v roce 1940 byla továrna na Priory Street zcela zničena. To, co zbylo a hlavně obchodní jméno Triumph koupila v listopadu 1944 automobilka Standard Motor Company. Výrobní zařízení bylo převezeno do továrny v Canley na předměstí Coventry.

Brzy po válce byla představena nová řada modelů, Triumph 1800 Roadster s hliníkovou karoserií a sedany Renown a Mayflower. Na začátku padesátých let bylo rozhodnuto, že pro sportovní vozy bude používáno jméno Triumph a pro sedany Standard. Historie řady TR se začala psát v roce 1953 a trvala až do roku 1981, kdy skončila typem TR8.

První pokus

Na říjnovém londýnském autosalonu v roce 1952 představil Standard-Triumph prototyp sportovního vozu 20TS, postaveného převážně z komponent ostatních vozů automobilky. Motor byl převzat z typu Standard Vanguard, zavěšení kol z Triumphu Mayflower a podvozek ze sedanu Standard Eight. Jednoduchá karoserie s krátkou zakulacenou zádí, navržená Walterem Belgrovem, byla snadno vyrobitelná a docela pohledná. Odezva na 20TS byla smíšená. Kritizovala se hlavně úzká kabina a málo místa na zavazadla.

Šéf automobilky Standard-Triumph Sir John Black proto pozval Kena Richardsona, vývojáře a testovacího jezdce BRM, aby se s prototypem svezl a navrhl úpravy. Richardson vyladil motor a ve spolupráci s techniky Triumphu zvětšili brzdy, upravili zavěšení předních kol a zvýšili torzní tuhost rámu podvozku. Stylisté vůz rozšířili a prodloužili, takže se zvětšil vnitřní prostor a do většího kufru se vešlo i náhradní kolo. Výsledek dostal jméno Triumph TR2, zatímco jedinému prototypu 20TS bylo zpětně určeno neoficiální označení TR1.

TR2 se představuje

Dvoumístný sportovní vůz Triumph TR2 (foto) se poprvé objevil na veřejnosti v březnu 1953 na ženevském autosalonu. Podvozek převzatý z typu Standard Eight měl rozvor náprav zkrácený na 2235 mm (88 palců) a kompaktní karoserie měla vnější rozměry 3835 x 1397 x 1270 mm (dxšxv). Typickými prvky designu byly mřížka chladiče hluboce zapuštěná do oválného otvoru na přídi, shora posazené světlomety, vykukující jako oči žáby (podobné měl Austin Healey Sprite), výrazně vykrojené dveře a splývavé linie předních a zadních blatníků.

Při pohledu zboku zaujaly výrazně vykrojené dveře a splývavé linie předních i zadních blatníků.

Karoserie byla namontována na samostatný podvozek s nezávisle zavěšenými předními koly odpérovanými vinutými pružinami. Vzadu měl TR2 tuhou nápravu odpruženou půleliptickými listovými péry. Kola byla standardně disková, na přání drátová. Vodou chlazený 2,1litrový řadový čtyřválec z modelu Standard Vanguard měl objem válců zmenšen na 1991 cm3, aby se vešel do dvoulitrové třídy. Se dvěma karburátory SU měl maximální výkon 90 k (66 kW) při 4800 min-1. Čtyřstupňová manuální převodovka mohla být za příplatek doplněna rychloběhem (overdrive). Všechna kola měla bubnové brzdy Lockheed.

Triumph TR2 dosahoval maximální rychlosti 170 km/h (na dálnici u belgického Jabbeke dosáhl dokonce 185 km/h), z nuly na 97 km/h zrychlil za 12 s a v průměru spotřeboval 8,5 l/100 km. Mezi lety 1953 a 1955 bylo vyrobeno 8628 vozů, ze 70% vyvezených do USA. S cenou pod 800 liber byl TR2 nejlevnějším britským vozem překračujícím rychlost 100 mil za hodinu (160 km/h).

Roadstery Triumph TR2 se brzy staly oblíbeným sportovním nástrojem. Velký úspěch např. zaznamenaly na RAC Rallye 1954. Dvojice Wallwork-Brooks tam vyhrála a Cooper-Leighton skončili druzí. Na Alpské rallye 1954 zase vyhrály týmovou soutěž. Tulipánové rallye v roce 1955 se tovární vozy TR2 zúčastnily v hojném počtu. Richardson-Heathcote dosáhli na druhé místo v dvoulitrové třídě a na 17. celkově. Pravidelně byly také vidět na 24 hodin Le Mans, kde dojížděly do dvacátého místa.

TR3 – kotoučové brzdy a hardtop

V říjnu 1955 se představil přímý pokračovatel TR2, Triumph TR3 (foto). Karoserie zůstala rozměrově prakticky beze změn, přepracována byla jen mřížka chladiče a obložení horní hrany dveří. Novinkou byla na přání dodávaná odnímatelná pevná střecha hardtop. Také u motoru se toho moc nezměnilo, čtyřválcový dvoulitr s rozvodem OHV měl nyní o pět koní víc (95 k), o což se zasloužily větší karburátory SU-H6. V roce 1956 byly bubnové brzdy předních kol vyměněny za kotoučové (bez posilovače) a TR3 se tak stal jedním z prvních takto vybavených sériových vozů.

Triumph TR3 měl prakticky stejnou karoserii jako TR2. Přepracována byla jen mřížka chladiče a obložení horní hrany dveří.

Podvozek TR3 zůstal u nezávislého zavěšení s dvojitými trojúhelníkovými rameny vpředu a tuhou zadní nápravou s listovými péry. Kola 15″ x 4,5″ se o půl palce rozšířila, příplatková drátová kola byla leskle nebo matově stříbrná nebo měla barvu karoserie. Pohotovostní hmotnost narostla na 955 kg.

Triumph TR3 byl roadster určený především k jízdám za slunečného počasí. S tím se však v Británii nedalo moc počítat a proto byly triumphy vybaveny ochranou před deštěm v podobě plátěné střechy a odnímatelných bočních závěsů zakrývajících výřezy dveří. Drobnou zajímavostí byly otvory v podlaze zakryté gumou, sloužící k použití zvedáku zevnitř vozu. V letech 1955–57 bylo vyrobeno 13377 roadsterů TR3, ale jen 1286 jich zůstalo v Británii. Zbytek putoval za oceán.

Ještě lepší (TR3A)

K výraznější změně vzhledu došlo až v roce 1957, kdy se dostal do výroby Triumph TR3A (foto) s mřížkou chladiče rozšířenou až pod světlomety. Nový byl také nápis TRIUMPH na přídi, venkovní kliky dveří a uzamykací víko kufru. U motoru se přepracováním hlavy válců dosáhlo výkonu rovných 100 koní (74 kW) při 5000 min-1.

Triumph TR3A se bez větších změn vyráběl až do roku 1962 a celková produkce dosáhla přibližně 60 tisíc vozů.

Zajímavým spojením italského karosářského umění a britské tradice výroby sportovních vozů bylo kupé Triumph Italia 2000, vyrobené mezi lety 1959 a 1962 v počtu 329 kusů. Triumph dodával kompletní podvozky TR3 do karosárny Alfredo Vignale v italském Turínu a tam byly kompletovány s karoserií navrženou Giovannim Michelottim. Proti prototypu vystavenému na turínském autosalonu v roce 1958 se sériové Triumphy Italia lišily hlavně přídí, podobající se Maserati 3500 (to také navrhl Michelotti).

Triumph TR3A (v posledním roce jako TR3B s motorem 2,1 litru) se bez větších změn vyráběl až do roku 1962 a celková produkce dosáhla přibližně 60 tisíc vozů. Odhaduje se, že dnešních dnů se z nich dožilo kolem 9500 hýčkaných exemplářů. Nástupcem Triumphu TR3 se stal model TR4 s karoserií navrženou Michelottim a větším motorem. O něm si povíme příště.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas