Experimentální automobily Mercedes-Benz ESF - Bezpečí z laboratoře

Experimentální automobily Mercedes-Benz ESF - Bezpečí z laboratoře

K předním průkopníkům v oblasti aktivní a pasivní bezpečnosti automobilů patří Mercedes-Benz. Před 40 lety vývoj urychlila americká legislativa. Odpověď: ESF.

Mercedes-Benz nedávno představil další z řady konceptů, nesoucích špičkové technologie posouvající hranice bezpečnostní úrovně a naznačujících budoucí standardy. Experimentální bezpečnostní vozidla (ESV, u Mercedes-Benzu ESF) mají pod třícípou hvězdou čtyřicetiletou tradici. Zrodila se v sehraném týmu špičkových odborníků, které vychoval průkopník bezpečných automobilů Béla Barenyi. Ten již v roce 1959 prosadil do výroby karoserii s jednoznačným členěním na odolný prostor pro posádku, obklopený deformačními zónami.

Za větší bezpečnost se platilo neúměrným nárůstem hmotnosti i rozměrů (viz robustní nárazníky s vloženými tlumiči)

Legislativa USA pobídkou k vývoji

Mercedes-Benz právě před 40 lety zintenzivnit vlastní výzkum, protože vycítil příležitost zvýšit prodeje v USA, kde o otázkách bezpečnosti začaly motoristy poučovat úřady i média.

Během prvních čtyř let (1969-1973) v Sindelfingenu postavili 35 prototypů. Třeba ESF 5 z října 1971, stavěný pro nárazy v rychlosti 80 km/h, se proti standardnímu sedanu W114 protáhl o 655 mm (jen přední nárazník s hydraulickým tlumičem ukrojil 370 mm) a přibral 665 kg. Přední sedadlo s tříbodovým pásem, výztužemi a zabudovaným airbagem pro cestující vzadu vážilo 63 místo 16 kg. Brzdy dostaly ABS. Mercedes ESF 13 (1972) byl dotažen do takových detailů jako pneumatické regulace sklonu světlometů, zadního stírače a v provozu nepřehlédnutelné světlé karoserie s kontrastními pruhy. Nárazníky, ale třeba i páka ruční brzdy byly změkčené pryží, výfukové potrubí se vzdálilo od palivové nádrže a podávací čerpadlo se při havárii samočinně vypnulo. U následujících vozidel se hledal kompromis mezi bezpečností na jedné straně, hmotností, manévrovatelností a jízdní dynamikou na straně druhé. Za základ si od roku 1973 konstruktéři brali třídu S, jež se po vyzkoušení novinek stala nositelem jejich vyzrálých provedení: za příplatek dostala ABS (1978), airbag pro řidiče a předpínač bezpečnostního pásu pro řidiče (1981). Omezovače tahu bezpečnostních pásů a boční airbagy, známé z vozidel ESF, dostala před 14 lety do vínku nová řada E.

Projekt Mercedes-Benz ESF úspěšně pokračuje dále, třícípé hvězdě za 40 let právem dobyl respekt. V 70. letech s ní na poli bezpečnosti drželo krok švédské Volvo, jehož přínosu se budeme věnovat někdy příště.

Metr na bezpečnost

Až do šedesátých let nemělo úsilí o bezpečnější automobily oporu v legislativě, místo masové osvěty se o tématu diskutovalo především na odborném fóru. Jenže mrtvých na silnicích přibývalo, a tak v roce 1968 americké ministerstvo dopravy odstartovalo program podporující vývoj experimentálních bezpečnostních vozidel a začala se scházet rada expertů. Po necelých dvou letech se podařilo definovat parametry, ve své době považované za velmi přísné. Čelní náraz do pevné, nedeformovatelné bariéry a také náraz do zádi posuzovaného automobilu měl proběhnout v 80 km/h a z boku do karoserie narazil pevný blok dvacetikilometrovou rychlostí. Kolize při tempu nižším než 10 mil (16 km/h) se nesměly podepsat na nosných strukturách karoserie, takové „banality“ si měly vzít na starost výhradně nárazníky.  Neochotu motoristů k používání pásů měly vyřešit automatické, které by tělo obemkly po zamčení dveří. Na americkou pobídku reagovali Evropané vytvořením instituce EEVC (1970). Mercedes-Benz postupně eliminoval nevzhlednost „bezpečníků“ a ESF 24 již neměl vzhledově daleko k běžné produkci.

[thumb id=508]

Zdeněk Vacek