Obojživelník Amphicar - Plaváček

Obojživelník Amphicar - Plaváček

Obojživelník Amphicar z let 1961 až 1968 kombinoval know-how německého konstruktéra Hannse Trippela, anglický motor a americký kapitál.

Provozuschopný automobil schopný pohybu po souši i ve vodě úspěšně představil již v roce 1805 Američan Evans v ulicích Filadelfie a poté vjel do řeky. Evansovi následovníci vyzkoušeli leccos. Jeho krajan Richmond zkonstruoval tříkolku, jejíž liché zadní kolo dostalo ve vodě speciální „návlek“ a posloužilo coby kormidlo.

Trippel: Celý život ve dvou živlech

Obojživelník Amphicar - Plaváček

K nejhouževnatějším propagátorům nezvyklého typu automobilů patřil Němec Hanns (skutečně psáno se dvěma N!) Trippel – na snímku vlevo. Otec amphicaru  zasvětil celý svůj 93 let dlouhý život boji s větrnými mlýny chronických potíží obojživelníků: komplikovaným utěsněním kabiny, nesnadným zapouzdřením čepů a ložisek na podvozku i hnacích hřídelů. Po pětihodinové plavbě ve sladké vodě musel řidič amphicaru provést doplnění maziva na dvanácti místech podvozku, mořská sůl byla ještě agresivnější.

Místo rezervního kola rezervní pádlo pod přístrojovou deskou a majáček

Aby problémů nebylo málo, připomeňme zvýšené nároky na protikorozní ochranu mechanických i karosářských dílů a nevalné provozní vlastnosti. Ty vyplývaly z nemožnosti dosáhnout uspokojivého kompromisu mezi zcela rozdílnými nároky na silniční vozidlo a plavidlo. Krátký rozvor vynucený proporcemi pontonu karoserie nepřál směrové stabilitě ani plavnosti jízdy, nadměrmá hmotnost robustní konstrukce zhoršovala dynamické parametry na suchu i na hladině a členitý podvozek kladl ve vodě větší odpor než v mnohem řidším obtékajícím vzduchu.

Hanns Trippel začínal jako závodník, obojživelníky se zabýval od roku 1932. Malosériová výroba jako pecen chleba zaobleného typu SG6 s motory adler nebo opel, pohonem 4 x 4 a jedinou vrtulí v zádi se v Homburgu na Saaru rozeběhla v létě 1934.  Trippel prý zkoušel i lehký a výkonný vzduchem chlazený 3.0 V8 OHC/55 kW z Tatry 87. Během války jako důstojník SA, obdoby SS, vedl okupovanou továrnu Bugatti a dál pracoval na obojživelnících.

Po ztrátě těchto funkcí se mu z pochopitelných důvodů osobně  ani pracovně příliš nedařilo. Naděje svitla až v roce 1960, kdy vznikl společný americko-německý podnik na výrobu obojživelníků Trippelovy konstrukce, nazvaných Alligator. Jejich předobraz byl vystaven na Ženevském autosalonu 1958. Vzadu umístěný čtyřválec Triumph Herald dával 30 kW, což ve vodě stačilo na 12  a na silnici na 115 km/h. Chlazení vany motoru během plavby podporovalo proudění vody, vybuzené dvěma plastovými lodními šrouby Ø 290 mm.

Trvalým problémem je utěsnění mazaných míst podvozku. Výfuk vystupuje nad čarou ponoru.

Nepříliš prostorná třímístná  otevřená karoserie rozhodně neskýtala pohodlí, na něž byli převážně američtí zákazníci zvyklí. Přes veškerou snahu o utěsnění do interiéru dveřmi zatékalo, amphicar s nízkými bočnicemi si navíc nemohl dovolit vyplout při vlnobití. Na to by vyspádovaná podlaha s odsávacím čerpadlem nestačila.

Ani přeplavba kanálu La Manche prodej amphicaru příliš nepodpořila. Jeho cena přitom setrvale klesala z původních astronomických 11 200 marek na konečných 4500. Po osmi letech došla americkým investorům trpělivost. Hanns Trippel nezatrpkl,  po zbytek života už se mu však nepodařilo překročit stádium prototypů.

Zdeněk Vacek