Standard Vanguard: Třífázový předvoj

Standard Vanguard: Třífázový předvoj

Britská automobilka Standard vyráběla model Vanguard ve třech fázích v letech 1947 až 1963. Třetí fáze zahrnovala modely Sportsman, Ensign, Vignale a Six.

Jednu z nejstarších britských automobilek Standard Motor Company založil v roce 1903 Reginald Walter Maudslay (1871–1934). Z továren v Coventry vyjížděly technicky zdařilé vozy Standard plných šedesát let a v Indii se vyráběly až do roku 1987. První vozidlo poháněl jednoválcový motor, ale brzy přešel Standard na motory s více válci (už v roce 1905 představil první šestiválec). Od roku 1909 používal Standard ve svém znaku na chladiči britskou vlajku (Union Jack), zavazující k dodávkám kvalitních vozů. O jejich kvalitě svědčí i velká objednávka od krále Jiřího V.

Během první světové války vyráběl Standard letadla v nové továrně na předměstí Coventry v Canley. Po válce se znovu rozběhla výroba osobních aut ; v roce 1924 jich Standard vyrobil přes deset tisíc. Od roku 1929 byl hlavním manažerem kapitán John Black, který preferoval dodávky podvozků karosárnám Avon, Swallow a Jensen. V třicátých letech proslavily Standard čtyřválcové modely Nine, Ten, Twelve a Fourteen a šestiválcové Sixteen a Twenty. Vrcholem výrobního programu byl model s motorem V8. Nezávislé zavěšení předních kol se poprvé objevilo v roce 1938 u modelu Standard Eight.

Po ukončení 2. světové války (během ní opět vyráběl letadla) koupil Standard značku Triumph a vrátil se k výrobě automobilů předválečné konstrukce. Už v červenci 1947 ale představil zcela nový vůz Vanguard (česky to znamená předvoj) s aerodynamickou karoserií a znakem připomínajícím mytického tvora s hlavou a křídly orla a tělem lva. Jméno Vanguard připomínalo slavné válečné lodě HMS Vanguard, kterých Británie postavila od roku 1586 do dnešních dnů jedenáct. Vanguard se vyráběl až do roku 1963 ve třech generacích nazývaných Phase (fáze).

Fáze I (1947–53)

První Vanguard (foto) připomínal svými tvary se splývavou zádí některé předválečné americké vozy, ale také u nás dobře známou ruskou GAZ-M20 “Pobědu”, která se začala vyrábět o rok dříve. Karoserii s hladkými boky, zapuštěnými světlomety a jemným mřížováním přední masky navrhl Walter Belgrove. Vůz měl rozvor 2387 mm a vnější rozměry 4170 x 1750 x 1620 mm, takže jeho interiér byl dostatečně prostorný. Horší to bylo s možností uložení zavazadel, protože v zakulacené zádi připomínající brouka jej moc nebylo.

První Vanguard připomínal svými tvary se splývavou zádí některé předválečné americké vozy, ale také u nás dobře známou ruskou Pobědu.

Vpředu umístěný řadový čtyřválec měl objem 1839 cm3, rozvod OHV a výkon kolem 65 koní. Dodávku paliva zajišťoval spádový karburátor Solex. Podobný motor používaly i traktory Ferguson. Třístupňová převodovka měla synchronizaci všech dopředních stupňů a řadicí páku pod volantem. Za příplatek se dodával rychloběh (overdrive). Vanguard měl konvenční podvozek s nezávislým zavěšením předních kol a vinutými pružinami vpředu. Vzadu měl tuhou nápravu odpruženou listovými péry. Brzdění obstarávaly hydraulické bubnové brzdy.

Od roku 1950 se vyrábělo kombi Estate se svisle dělenými dveřmi na zádi a na export do Belgie vyrobila karosárna Impéria několik kabrioletů. V roce 1952 prošel Vanguard mírnou modernizací při které dostal větší zadní okno, novou přední masku a ještě předtím motor s objemem zvětšeným na 2088 cm3. Testy časopisu The Motor prokázaly maximální rychlost přes 125 km/h a spotřebu kolem 12 l/100 km.

Zpočátku byl Vanguard téměř výhradně určen pro export, především do Austrálie. V Západním Německu se jich ročně prodalo kolem čtyř stovek a byly třetím nejúspěšnějším dováženým vozem. Teprve od roku 1950 se ve větším počtu dostalo i na britské zákazníky. Celkem vyrobil Standard do roku 1953 175 tisíc Vanguardů fáze I.

Fáze II (1953–56)

V březnu 1953 se na ženevském autosalonu představil Standard Vanguard druhé generace (fáze II) s tříprostorovou karoserií se stupňovitou zádí (kresba), rozvorem 2400 mm a délkou 4300 mm. Proti prvnímu Vanguardu se zavazadlový prostor zvětšil o plných 50% a díky většímu zadnímu oknu měl řidič lepší přehled o tom, co se děje za vozidlem. Základní tvary karoserie zůstaly zachovány, výrazněji se změnila jen přední maska, u které se nešetřilo s chromem.

V březnu 1953 se na ženevském autosalonu představil Standard Vanguard druhé generace (fáze II).

Dvoulitrový čtyřválec měl kompresní poměr zvětšený na 7,2:1, takže výkon stoupl na 69 k při 4200 otáčkách. Mechanické ovládání spojky bylo nahrazeno hydraulickým a jízdní vlastnosti vylepšily širší pneumatiky 6,00 x 16. Maximální rychlost stoupla na 130 km/h. V únoru 1954 se stal Standard prvním britským výrobcem nabízejícím vznětový motor. Kvůli těžkému dvoulitrovému motoru musel být zesílen podvozek a víc než 105 km/h se s tímto motorem s výkonem 60 k nedalo dosáhnout. Spotřeba ale klesla na 7,5 l/100 km. Celkem vzniklo přes 81 tisíc Vanguardů fáze II, z toho necelé dva tisíce se vznětovým motorem.

Fáze III (1955–58)

K doslova revolučním změnám došlo u třetí generace Vanguardu (fáze III). Klasický rámový podvozek nahradila samonosná karoserie moderních tvarů (kresba) se zaobleným jednodílným čelním sklem, velkým zadním oknem, novou maskou chladiče a užšími nárazníky. Podstatně se prodloužil rozvor (2591 mm), délka narostla na 4369 mm a výška se snížila na 1560 mm. Lepší aerodynamika karoserie umožnila dosáhnout vyšší maximální rychlosti 135 km/h.

U třetí generace Vanguardu (fáze III) nahradila klasický rámový podvozek samonosná karoserie moderních tvarů

Pod kapotou a na podvozku se mnoho nezměnilo. Dvoulitrový čtyřválec dál krmil benzinem spádový karburátor Solex a přes vyšší oktanové číslo paliva zůstal výkon pod hranicí 70 koní. Také mechanika podvozku zůstala u vinutých pružin vpředu a poloeliptických listových per vzadu. Hydraulické bubnové brzdy Lockheed byly mírně zvětšené a kromě rychloběhu se dala za příplatek pořídit i čtyřstupňová převodovka. Standardně byly Vanguardy vybaveny topením a opěrkami rukou ve středu lavicových sedadel.

Sportsman, Ensign, Vignale a Six

V srpnu 1956 byl uveden výkonnější model Vanguard Sportsman (kresba) s dvoulitrovým motorem vyladěným na 91 koní (67 kW). Podobný motor používal i sportovní vůz Triumph TR3 (Sportsman se měl původně jmenovat Triumph Renown). Vyššího výkonu se dosáhlo zvýšením komprese na 8,0:1, dvěma karburátory SU a upravenými písty. Při testech dosáhl Sportsman rychlost 146 km/h a z klidu na 97 km/h zrychlil za 19,2 s.

V srpnu 1956 byl uveden výkonnější model Vanguard Sportsman s dvoulitrovým motorem vyladěným na 91 koní.

Vizuálně se odlišoval přední maskou, lištami na bocích, nárazníky a ozdobou na kapotě. Za příplatek mohla být přední lavice nahrazena samostatnými sedadly. Do roku 1958 bylo vyrobeno 901 modelů Sportsman. Další padesátka (včetně verzí kombi) vznikla na základě speciálních objednávek.

Z Vanguardu třetí série byl odvozen zjednodušený model nazvaný Standard Ensign, uvedený na trh v říjnu 1957. Jeho čtyřválcový motor měl objem 1670 cm3 a karoserie se od Vanguardu lišila jednodušší přední maskou, lakovanými rámečky světlometů a zjednodušenou přístrojovou deskou. Ensign měl standardně čtyřrychlostní převodovku s řadicí pákou na podlaze a na přání rychloběh. Existovala i dieselová verze s motorem Perkins. V letech 1962 a 1963 se vyrábělo luxusnější provedení s motorem 2138 cm3. Většina jich sloužila jako podnikové vozy a v armádě. Celkem bylo vyrobeno necelých 19 tisíc modelů Ensign.

V roce 1958 navrhl italský designér Giovanni Michelotti ve spolupráci s karosárnou Vignale facelift Vanguardu fáze III spočívající hlavně v úpravách přídě. Faceliftovaný Vanguard Vignale se dodával také s automatickou převodovkou.

Koncem roku 1960 dostal Vanguard řadový šestiválcový motor s objemem válců 1998 cm3, následně používaný v modelu Triumph 2000. Šestiválec dával se dvěma karburátory Solex 80 koní. Vůz nazvaný Vanguard Six měl stejnou karoserii jako Vanguard Vignale, lišil se jen detaily interiéru.

V roce 1960 převzal automobilku Standard-Triumph koncern Leyland a modely Vanguard a Ensign byly od roku 1963 nahrazeny modernějším typem Triumph 2000. Značka Standard tak po šedesáti letech definitivně zmizela z britského trhu.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas