Imperial (1955–1963): Auta podle Virgila Exnera

Americký designér Virgil Exner se svým stylem "Forward Look" byl u toho, když se Chrysler rozhodl v roce 1955 vytvořit novou značku luxusních vozů Imperial.

Název Imperial používal Chrysler od roku 1926, ale nikdy to nebyla samostatná značka. Imperialy byly jen nejluxusnějšími provedeními Chryslerů. Teprve v roce 1955 se společnost Chrysler rozhodla povýšit Imperial na samostatnou značku a divizi v rámci koncernu. Vedení Chrysleru se domnívalo, že tak bude moci lépe soupeřit se svými rivaly, Fordovým Lincolnem a Cadillacem (General Motors). Imperialy se vyráběly dvacet let (do roku 1975) a pak jen krátce v letech 1981 až 1983. Společným rysem všech byly motory V8 a automatické převodovky.


Karoserie imperialů navrhovali dva významní američtí designéři. Až do roku 1963 to byl Virgil Exner (1909–1973) se svým stylem "Forward Look." Potom jej vystřídal Elwood Engel, který přišel od Forda a v letech 1961–1974 byl hlavním stylistou koncernu Chrysler. V tomto článku si připomeneme první dvě generace s modely ’55 až ’63, navrženými Virgilem Exnerem.


První generace (1955–56)  


V modelovém roce 1955 se Imperial uvedl poprvé jako samostatná značka koncernu Chrysler. Zároveň byl představen design Virgila Exnera, nazvaný "Forward Look" (pohled dopředu), který určoval styl Imperialu i dalších čtyř značek Chrysleru na dalších osm let dopředu. U modelu Imperial ročníku 1955 (foto) se Exner inspiroval svým vlastním předváděcím vozem (show car) z roku 1952, nazvaným Chrysler Imperial Parade Phaeton. Tento unikátní exemplář s oddělenými prostorami předních a zadních sedadel a dvěma čelními okny byl později přestavěn ve stylu Imperialů 1955–56.


Dvoudveřové kupé Imperial Newport (C69) z roku 1955 se střechou hardtop. Vnější rozměry vozu byly úctyhodné, dosahoval délky 5664 mm.


Podvozek i základní tvary karoserie byly převzaty od ostatních velkých Chryslerů tohoto ročníku, Imperial měl však rozvor prodloužený na 3302 mm (o 102 mm delší), poskytující více místa pro nohy cestujících na zadních sedadlech. Vnější rozměry vozu byly úctyhodné: dosahoval délky 5664 mm, byl široký 2006 mm a vysoký 1554 mm. Vpředu měl Imperial ’55 vysokou mřížku chladiče, rozdělenou pompézním okřídleným erbem. Typickým znakem imperialů první generace byla koncová světla umístěná shora na zadních blatnících. Připomínala zaměřovač pušky a poprvé byla použita u Exnerových konceptů kupé Chrysler K-310 (1951) a kabrioletu C-200 (1952). Nabídka modelů zahrnovala sedan (vyrobeno 7840 kusů) a dvoudveřové kupé Newport se střechou hardtop (3418 kusů). Doplňovala je malá série (172 kusů) luxusních osmimístných limuzín Crown Imperial dlouhých přes šest metrů.


První Imperial poháněla první generace motoru Hemi V8 s objemem 5,4 litru a výkonem 252 koní (186 kW). Do standardní výbavy patřily posilovač brzd a řízení. Za klimatizaci bylo nutné připlatit přes 500 dolarů. Modely 1956 byly velmi podobné, měly ale zadní blatníky zvýšené do náznaku ploutví a motor V8 měl objem 5,8 litru (výkon stoupl na 284 koní). Novým modelem byl čtyřdveřový hardtop Southampton (prodalo se jich přes 10 tisíc). Rozvor náprav se opět prodloužil (na 3378 mm), což bylo nejvíc v celé historii imperialu. Pochopitelně narostla i délka (5832 mm). V dubnu 1955 oznámili Chrysler a Philco, že vyvinuli a zavedli do výroby první tranzistorové autoradio Mopar model 914HR a jako první si jej mohli za 150 dolarů přikoupit majitelé Imperialu ročníku 1956.


S vlastní platformou


Modelový rok 1957 byl pro Imperial ve znamení vlastní platformy D, lišící se od všech ostatních vozů koncernu Chrysler. Při rozvoru náprav 3277 mm (129 palců) měly Imperialy ’57 vnější rozměry 5700 x 2062 x 1460 mm, takže proti první generaci byly kratší a nižší. Výrazně se změnily i tvary karoserie (foto). Příď zdobila široká mřížka chladiče protažená až pod světlomety (dva nebo čtyři). Ty byly shora chráněny stříškami na předních blatnících. Dojem luxusu podtrhovaly masivní chromované nárazníky a znak zasazený do stylizovaného orla s rozepjatými křídly. Zadní blatníky byly zvednuté do efektních ploutví zakončených "kosmickými" koncovými světly. Na víku kufru vystupoval kryt náhradního kola. Jako první z amerických vozů měl Imperial ’57 zaoblená boční okna.


Příď zdobila široká mřížka chladiče protažená až pod světlomety, chráněné shora stříškami. Dojem luxusu podtrhovaly masivní chromované nárazníky a znak zasazený do stylizovaného orla s rozepjatými křídly.


Podvozek imperialu tvořil tuhý obvodový rám, vyztužený nosníky ve tvaru písmene X. Přední kola byla zavěšena na nepřímo působících torzních tyčích (systém "Torsion-Aire"). Odpružení zadní tuhé nápravy obstarávala podélná péra s více listy. Zadní kola poháněl vidlicový osmiválec Hemi s objemem 6,4 litru, spřažený s třírychlostní automatickou převodovkou TorqueFlite. Poprvé se v nabídce imperialů objevil kabriolet série Crown se střední úrovní výbavy. Rok 1957 byl pro značku Imperial prodejně nejúspěšnější, neboť se prodalo přes 37 tisíc vozů. Od roku 1957 se imperialy nabízely ve třech úrovních výbavy: standardní Imperial Custom, střední Imperial Crown a nejluxusnější byl nový Imperial LeBaron. Dál se nabízel i prodloužený model Crown Imperial.


Designové změny modelu 1958 se omezily jen na přední mřížku a nárazníky. Čtyři světlomety se staly standardem. Poprvé se v seznamu nabídek objevil tempomat "Auto-Pilot" a centrální zamykání dveří. Prodej klesl na 16 tisíc vozů, možná i proto, že většina zákazníků jej stále považovala za Chrysler Imperial, neboť byl prodáván v síti dealerů Chryslera.


Přesun do Dearbornu


Výroba modelového ročníku 1959 byla přemístěna z Jefferson Avenue v Detroitu do michiganského Dearbornu. Proti předchozímu ročníku byla nová jen "zubatá" přední maska a nápisy na bocích. Na přání se dodávala střecha "Silvercrest" s přední částí z nerezového plechu a zadní v barvě vozu nebo u verze Landau s napodobeninou kůže. Motor Hemihead byl nahrazen levnějším Wedgehead s objemem 6,8 litru, který byl výkonnější a lehčí. Imperialů ročníku 1959 se prodalo necelých 18 tisíc kusů.


Zatímco design imperialů z let 1955 až 1959 je ceněn vysoko,  styling vozů z let 1960–1963 je považován za poněkud sporný. V této době se stupňovaly spory Exnera s vedením Chrysleru a především s jeho prezidentem. Vyvrcholily v roce 1962, kdy byl Exner zbaven funkce šéfa designu (do roku 1964 pak pokračoval jako konzultant) a na jeho místo nastoupil Elwood Engel. Ten preferoval více konvenční přístup k designu vozů.


Poslední Exnerovy Imperialy


Imperial 1960 (foto) se pokusil oslovit zákazníky přehnaně divokými tvary od přídě s nárazníky sešikmenými do V a mřížky chladiče s jemným mřížováním až po vysoké, nově tvarované ploutve na zádi. Boky byly zvýrazněny klesajícím prolisem protaženým od "zastřešených" dvojitých světlometů až po zadní nárazník. Zadní světla ve tvaru kulky byla umístěna na špičkách ploutví a orámována chromovaným kroužkem. Přes veškerou snahu po originalitě působil design vozu poněkud těžkopádně.


Vpředu měl Imperial 1960 nárazníky sešikmené do V a širokou mřížku chladiče zasahující až do boků.


Imperial se v roce 1960 vrátil k 15palcovým kolům a komfort řidiče zvyšovalo sedadlo "High-Tower." Přední sedadla se automaticky sklápěla při otevření předních dveří. Přístrojová deska měla "kosmický" vzhled s elektroluminiscenčním osvětlením a volant byl nahoře a dole zploštělý. Zatímco ostatní značky koncernu Chrysler přešly v roce 1960 na samonosné karoserie, Imperial zůstal u svého pevného podvozkového rámu.
Ročník 1961 se odlišil zcela novou přední maskou a samostatně umístěnými dvojitými světlomety. Zadní blatníky se zvedaly do ještě vyšších ploutví. Z nabídky zmizel klasický sedan se sloupky dveří. Bizarní tvary a problémy s kvalitou způsobily pokles prodeje na 12 200 kusů.


V roce 1962 se Imperial (foto) pokusil o návrat k uměřenějším tvarům z dřívějších let. Zadní ploutve téměř zmizely a koncová světla se znovu přestěhovala na horní hrany zadních blatníků. Přední maska se rozdělila do dvou částí (podobně jako u ročníků 1955-56) a z kapoty zmizel velký orlí ornament. Automatická převodovka TorqueFlite prošla modernizací.


V roce 1962 se Imperial pokusil o návrat k uměřenějším tvarům z dřívějších let. Přední maska se rozdělila do dvou částí.


Posledními modelem Imperialu, na kterém bylo možné vystopovat vliv Virgila Exnera, byl ročník 1963. Přední maska se opět spojila a její mřížku tvořily chromované obdélníky. "Zamračené obočí" nad světlomety zůstávalo, stejně jako šikmé prolisy na bocích. Zadní světla se přestěhovala do blatníků. Nový hlavní designér Elwood Engel se pokusil jen o jemnou retuš střechy modelů Crown. V dalších letech (druhá generace Imperialu se vyráběla až do roku 1967) se už naplno projevil Engelův rukopis a imperialy dostaly hranatější tvary podobné Lincolnu Continental ročníku 1961, který Engel navrhl, když ještě pracoval u Forda.


Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas