Continental Mark II (1956–57): Kupé z Dearbornu

Jen dva roky působila Fordova nově vytvořená divize Continental. Luxusní dvoudveřová kupé Mark II měla konkurovat vozům Rolls-Royce, Cadillac a Imperial.

V polovině padesátých let minulého století se Ford rozhodl, po vzoru Chryslerova Imperialu, k vytvoření samostatné značky, která by byla schopná konkurovat tehdejším nejdražším a nejluxusnějším vozům z Evropy (Rolls-Royce, Bentley) a Ameriky (Cadillac a Packard, Imperial). Podobný vůz, vymykající se běžné produkci, už vyráběla Fordova divize Lincoln v roce 1941 pod názvem Continental. Vycházel z modelu Zephyr, který byl původně vyvinut pro osobní potřebu Fordova syna Edsela. Vůz s motorem V12 pod kapotou měl tvary inspirované evropskými, tedy "kontinentálními" vozy, takže jeho jméno bylo nasnadě. Jeho výrobu ale přerušila válka.


Značka luxusu: Continental  


Lincoln Continental z období na začátku války se po jejím skončení objevil v modernizované podobě s bohatě chromovanou přední maskou. Nový Continental, připravovaný do výroby v michiganském Dearbornu, si od svého předchůdce ponechal kromě jména jen kryt náhradního kola na víku kufru. Aby se ještě více odlišil, už to nebyl Lincoln, ale jen Continental, výrobek nově vzniklé Continental Division koncernu Ford Motor Company. Jejím generálním manažerem se stal William Clay "Bill" Ford, vnuk Henryho Forda.


Continental Mark II neměl za cíl stát se největším nebo nejvýkonnějším americkým automobilem, nýbrž nejluxusnějším a nejelegantnějším americkým vozem. Zvláštností je pojmenování modelu Mark II, i když nikdy neexistoval Lincoln nebo Continental Mark I. Mark používaly hlavně britské vozy k označení série a Continental chtěl zřejmě zdůraznit příbuznost s evropskými vozy a to, že je pokračovatelem Lincolnu Continental z roku 1941.


Continental Mark II se nabízel pouze v provedení dvoudveřové kupé se střechou hardtop (foto). Mark II se vyráběl převážně ručně s důrazem na co nejvyšší kvalitu. Příkladné bylo lakování karoserie až v osmi vrstvách a její ruční broušení a leštění. Cena vozu byla stanovena na 10 000 amerických dolarů, což je v přepočtu na současnou měnu téměř 87 000 $. Tato cena byla srovnatelná s Rolls-Roycem a proti nejlépe vybaveným vozům Cadillac ročníku 1956 byla dvojnásobná (až Cadillac Eldorado Brougham z roku 1957 byl o 3 tisíce dolarů dražší).


Modely 1956 měly v horní části zadních blatníků malé otvory, určené k větrání kabiny.


Standardní výbavou Continentalu Mark II byly posilovače řízení a brzd, automatická převodovka s ovládáním páčkou pod volantem, elektrické stahování oken a antény rádia. Luxusní interiér (foto) byl potažený kůží dovezenou ze Skotska. Páčky k ovládání topení a ventilace připomínaly kokpit letadla. Jedinou příplatkovou výbavou byla překvapivě klimatizace za 595 dolarů.


Luxusní interiér byl potažený kůží dovezenou ze Skotska. Páčky k ovládání topení a ventilace připomínaly kokpit letadla.


Vlastní design


Ford zpočátku uvažoval, že pro návrh karoserie Continentalu najme externí tým, ale nakonec se obrátil do vlastních řad, konkrétně na divizi speciálních produktů. Koncem roku 1952 byl hlavním stylistou jmenován John Reinhart (dříve pracoval u Packarda) a jeho spolupracovníky se stali Gordon Buehrig (navrhl famózní Cord 810) a Robert McGuffey Thomas. Podle některých pramenů se do návrhu karoserie Continentalu zapojil i Bill Schmidt, hlavní stylista divize Lincoln-Mercury.


Nový Continental Mark II se poprvé představil veřejnosti v říjnu 1955 na pařížském autosalonu a teprve potom v Dearbornu, sídle společnosti Ford. Vůz s rozvorem náprav 3200 mm a úctyhodnými vnějšími rozměry 5547 x 1968 x 1430 mm (délka x šířka x výška) se výrazně lišil od ostatních amerických vozů této doby, libujících si v přemíře chromovaných ozdob často připomínajících trysková letadla. Místo toho se vyznačoval evropskou jednoduchostí linií a střízlivou ladností tvarů.


Příď vozu s jednoduchou širokou mřížkou chladiče a světlomety zapuštěnými do blatníků připomínala první generaci modelu Ford Thunderbird (1954). Horní hrana blatníků se táhla rovně až za dveře, kde se mírně zvedla, aby pokračovala dál až k zadním světlům. Tuto linii sledovaly i prolisy na bocích. Modely 1956 měly v horní části zadních blatníků malé otvory, určené k větrání kabiny. Ta byla dobře prosvětlená zaobleným předním oknem a bočními okny s úzkými rámečky. Zato zadní sloupky byly dostatečně široké, aby poskytly cestujícím na zadních sedadlech dostatek soukromí.


Víko zavazadlového prostoru (foto) bylo zakončeno krytem pro náhradní kolo, nazývaným "continental kit." Poprvé byla rezerva takto umístěna u Lincolnu Continental v roce 1939. Na přídi a na krytu rezervy byla umístěna čtyřcípá hvězda, kterou Lincoln později zvolil za svůj znak. Byly také postaveny prototypy čtyřdveřového provedení, to se ale do sériové výroby nedostalo. Firma Hess & Eisenhardt provedla několik konverzí kupé na kabriolet.


Ušlechtilé tvary Continentalu podtrhovaly prolisy na bocích, sledující horní hranu blatníků.


Technika made in Lincoln


Ford původně zamýšlel navrhnout Continental se samonosnou karoserii, ale hlavní technik Harley Copp to považoval u luxusního vozu, vyráběného v malém počtu za příliš riskantní a časově náročné. Byl proto zvolen žebřinový obvodový rám se středovou páteří mezi převodovkou a příčnou výztuhou před zadními koly. Příčka pod předními sedadly měla obdélníkový průřez, zbývajících šest příček bylo trubkových. Podvozek Continentalu Mark II byl rovněž použit u extravagantního konceptu Lincoln Futura z roku 1955.


Pohon zadních kol obstarával vidlicový osmiválec Lincoln Y-block s rozvodem OHV a objemem 6029 cm3 (368 kubických palců). S čtyřnásobným (4-barrel) karburátorem Carter měl výkon 289 k (213 kW) SAE, dosažený při 4600/min. Pro modelový rok 1957 byl výkon zvýšen na 304 k (224 kW). Výkon motoru přenášela třírychlostní automatická převodovka Lincoln Turbo-Drive. Mark II měl čelisťové brzdy o průměru 305 mm a pneumatiky rozměru 8.20-15. S pohotovostní hmotností 2270 kg dosahoval maximálně 225 km/h.  


Continentaly Mark II se prodávaly v dealerské síti Lincolnu a zde byl také poskytován servis. Od premiéry v Paříži až do konce roku 1957 bylo vyrobeno něco málo přes tři tisíce vozů. Karoserie zhotovovala firma Mitchell-Bentley ve městě Ionia (Michigan), konečná montáž probíhala v Dearbornu. Ford odhaduje, že na každém vyrobeném voze utrpěl ztrátu kolem 1000 dolarů. Mezi nejznámější majitele Continentalu Mark II patřili Elvis Presley, Frank Sinatra, Elizabeth Taylor (dar od filmového studia Warner Bros.), iránský šáh Rezá Pahlaví, prezident Dwight Eisenhower, Nelson Rockefeller a mnoho dalších.

Koncem roku 1957 zrušil Ford divizi Continental a nástupcem modelu Mark II se stal Lincoln Continental Mark III. To už byl zcela jiný vůz, vycházející z Fordu Thunderbird. Modely Mark III, IV a V pak zastávaly roli vlajkových lodí značky Lincoln. Od roku 1961 byla série Mark opuštěna a jedinou modelovou řadou Lincolnu se stal Continental. Dědictví série Mark přežilo až do dnešních dnů: od roku 2007 jsou vozy Lincoln označovány písmeny MK.

Fotogalerie s popisky obrázků:

Karel Haas